5. díl: V JAR mizí afrikánština ze škol i apartheidní sochy z veřejných míst. Dochází k diskriminaci bělochů?
V souvislosti s vývojem v Jihoafrické republice po pádu apartheidu zaznívají názory, že v zemi dochází k diskriminaci bílé menšiny, jejíž představitelé byli u moci až do roku 1994. Do té doby politikou segregace apartheidní vláda utlačovala nebílé obyvatelstvo, a zamezila tak jeho ekonomickému rozvoji. To se snaží napravit různá opatření porevoluční vlády. Nestala se však nástrojem řízené diskriminace bílé menšiny v zemi? Tomu se věnuje 5. díl seriálu Planeta JAR.
Je tma, kolem cvrkají cvrčci a zpívají ptáci. Třicátník Josef, který je se svou ženou už sedmou generací na farmě Rooipoort nedaleko Phillipstownu v oblasti zvané Severní Karoo, právě pokládá na gril dnes ustřižené skopové ocásky. Ty jsou podle něj jediným kusem masa, které člověk může sníst, aniž by ovce zemřela. Farmáři je totiž zvířatům odstraňují z hygienických důvodů. A grilované ocásky jsou zdejší farmářskou pochoutkou. "Než jsem se sem přistěhovala, nikdy jsem nic takového nejedla. Přišlo mi to nechutné," směje se Josefova žena Marjeanne. Pracuje jako lékařka v nemocnici v desítky kilometrů vzdáleném větším Bloomfonteinu. Do práce dojíždí denně asi hodinu. Do hlavního města Pretorie, odkud pochází, by se však už vrátit nechtěla. Svět farmy jí přirostl k srdci, navíc se tu cítí oproti velkoměstu bezpečně.
Marjeanne pochází z rozmanitého městského liberálního prostředí a přiznává, že její jinak otevření přátelé manžela zemědělce dosud plně nepřijali. Předpokládají totiž, že když je bílý afrikánský farmář, musí být nutně také rasista. "Je vyčerpávající jim dokola vysvětlovat, že to tak není. Říkají to, aniž by měli chuť ho osobně poznat," vyjadřuje zklamání. Josef pak dodává, že přestože se narodil až po apartheidu a nemá s jeho politikou nic společného, získal automaticky nálepky, jež ho provázejí celý život. "Jsou založené na mém pohlaví a rase. Jsem bílý jihoafrický farmář. A jsem proto často nálepkován jako rasista a utlačovatel."
Naráží tím na jedno ze zásadních témat diskusí, s nímž se setkávám při rozhovorech s nejednou bělošskou rodinou. Tím tématem je údajná diskriminace bělochů v zemi po konci apartheidu. Přestože Josef vychází z liberální farmářské rodiny, domnívá se, že k diskriminaci v zemi v dnešní době dochází. Jejím hlavním nástrojem je podle něj takzvaná pozitivní diskriminace, při které dochází k upřednostňování uchazečů z dříve utiskovaných skupin. Jeho matka Kay, vystudovaná výtvarná umělkyně, přizvukuje. "Je to způsob, jakým se stát snaží dávat černochům příležitosti ke vzdělání, získání zaměstnání nebo otevření podnikání. Probíhá to už ale velmi dlouho bez větších výsledků," říká Kay. "Děje se to, že mnoho kvalifikovaných bělochů, ale také barevní a Indové, má dojem, že jsou jim upírány příležitosti," dodává.
ŘÍZENÉ UPŘEDNOSTNĚNÍ
Systém takzvané pozitivní diskriminace, která je v JAR označována jako vyrovnávací opatření ("affirmative action"), byl poprvé představen v roce 1998, tedy čtyři roky po pádu apartheidu, ve snaze zajistit ústavou garantované právo na rovné příležitosti. Snahou zákonodárců bylo zamezit diskriminaci na pracovním trhu a zajistit rozmanité pracovní prostředí. Přestože vláda politiky rasové segregace skončila, většina privátního sektoru zůstala v rukou bělošských majitelů a managementu. A je tomu tak dodnes.
V oblasti pracovních příležitostí jsou ve hře v podstatě dva přístupy, které se snaží zastoupení marginalizovaných skupin na pracovním trhu změnit. Jedním je klasická pozitivní diskriminace, u které jsou na pracovní pozice upřednostňováni nebílí uchazeči. "Pokud jsou dva kandidáti na stejné kvalifikační úrovni, musíte upřednostnit toho, který pochází z takzvané dříve znevýhodněné skupiny, tedy ze skupiny černochů, barevných nebo Indů," vysvětluje koncept opatření profesorka práva na jihoafrické North-West University Elmien du Plessis.
Druhým opatřením je politika ekonomického posílení černochů ("Black Economic Empowerment / BEE"), která na vyhlášenou politiku pozitivní diskriminace navázala v roce 2003. Zaměřuje se na snahy o větší zapojení majoritního černošského obyvatelstva - které bylo napříč časem obětí nejvyšší míry diskriminace - jak do pracovního procesu, tak zejména na manažerské posty a místa spolumajitelů. Tato praxe se však poměrně záhy stala terčem kritiky zejména proto, že se zpočátku zaměřovala jen na jednu ze skupin obyvatel - černochy. Později proto bylo opatření rozšířeno i na další skupiny marginalizovaných lidí. Tato praxe je zjednodušeně řečeno založena na systému bodů, které soukromé společnosti získávají mimo jiné za zaměstnávání znevýhodněných skupin i jejich účast ve vedení. Celkové skóre je pak určující pro získání veřejných zakázek. Pokud o ně mají firmy zájem, jsou nuceny znevýhodněné skupiny ve svých firmách zaměstnávat a přibírat je i do vedení.
DOBRÁ IDEA, SLABŠÍ PROVEDENÍ
Systém BEE dlouhodobě kritizuje také výzkumný Institut pro rasové vztahy. Domnívá se totiž, že takové sociální inženýrství může naopak celé věci uškodit a mělo by se od něj ustoupit. "Máme tu kvóty a ty nakonec mohou jít i proti samotnému záměru. V Západním Kapsku nastala například situace, kdy černošská zaměstnankyně nebyla povýšena, protože podle kvót bylo v daných pozicích už příliš černošských žen a bylo zapotřebí je vyrovnat," zmiňuje výzkumník institutu Gabriel Crouse. "Černé privilegium se tedy může zvláštně obrátit naruby a nakonec podrazit černošským ženám nohy," doplňuje. Podle něj byla podobná opatření potřeba záhy po změně režimu, zejména na pozicích ve veřejných institucích a u policie, která byla v době apartheidu z velké části rasisticky založená. "Dnes jsme už o pětadvacet let dál," říká Crouse.
Podle profesorky du Plessis jsou naopak podobná opatření potřeba, přestože uznává, že se v mnohých případech míjejí účinkem. "Nemyslím, že by se od toho mělo upustit, jak někteří navrhují. Nedomnívám se totiž, že bez zákonného ustanovení budou lidé z různých zázemí dostávat pracovní příležitost. Kvůli historii, kterou si naše země prošla, takové zákony potřebujeme," říká. "Musíme si totiž uvědomit, že to není jen o barvě kůže, ale také o síti kontaktů. Já jsem (pozn. jako bílá Afrikánka) vyrostla se širokou sítí lidí. Kdybych potřebovala práci, bylo by pro mě jednodušší ji získat na základě kontaktů. Většinu trhu totiž stále ovládají běloši," doplňuje.
Přestože podle Gabriela Crouse tvoří polovinu jihoafrických miliardářů běloši, kteří celkově čítají kolem 10 % obyvatel země, je postupem času také čím dál více bohatých mezi černochy i dalšími nebílými skupinami. "Vyrovnávací opatření by neměla být jen pro černé, protože někteří černí jsou velmi bohatí a dávají své děti na soukromé školy. Potřebujeme spíš pozitivní diskriminaci pro chudé. A jestli to znamená, že vedle množství chudých černochů podpoříme i několik chudých bělochů, nemáme s tím v Institutu pro rasové vztahy problém," navrhuje. Právě takový přístup by mohl zmírnit i existující napětí.
JEDINÝ V ZASEDAČCE
Je parné lednové odpoledne a v klimatizované zasedačce jedné z prestižních reklamních agentur v Johannesburgu zasedá vedení. Své židle se ujímá také vysoký černošský pětatřicátník v dobře padnoucím béžovém obleku. V místnosti, kde se schází širší vedení společnosti, je jediným černochem. Říkejme mu Josh. Svou pravou identitu odhalit z důvodu případných problémů s kolegy nechce. Je absolventem dvou vysokých škol a ve firmě zastává pozici šéfa jedné z divizí. Přestože má s kolegy dobré vztahy, necítí se mezi nimi vždycky nejlépe. "Od mé účasti na jednáních představenstev, která jsou z většiny bílá, se očekává, že budu své černošství prezentovat. Není pro mě vůbec bezpečné tohle očekávání rozporovat. Kdybych to udělal, přišel bych o práci a jako černoch nemám na rozdíl od mnohých bělochů po generace střádané úspory. Takže si to nemohu dovolit," říká. "Kdyby tomu ale bylo naopak a já bych vcházel do místnosti, kde by sedělo z 80 % černošské osazenstvo, byla by situace úplně jiná. Lidé v místnosti by černošské zkušenosti rozuměli," pokračuje a dodává, že se nezřídka setkává s hodnocením svého vystupování a projevu. Ostatní se totiž podivují, kde k tak dobré angličtině přišel a kde si osvojil vzornou etiketu. "Jako by to u černocha bylo něco výjimečného, nečekaného," povzdechne si.
Obává se, že bez vládních opatření, která dříve znevýhodňované pracovníky protežují, by ke změně nedošlo. Právě reprezentace je podle něj klíčová jak pro černochy, tak pro bělochy. Pokud je správně implementována, může podle něj ukázat černochy jako širší spektrum lidí, nejen jako služky nebo zahradníky, jejichž pozice zastávali v době apartheidu. Pro černošské děti, které dodnes často žijí na chudých předměstích, je podle něj zásadní vidět, že i černoch může být manažerem nebo ředitelem společnosti. "Reprezentace je ve skutečnosti důležitá také pro bílé Jihoafričany, kteří vyrostli v systému, který je učil, že černoši byli dobří jen jako posluhovači," pokračuje a dodává, že umožnění černošské části obyvatelstva dosáhnout na vyšší pozice má proto pro zemi velký potenciál jako celek.
Na kritiku kvót, která zaznívá zejména z bělošské populace, pak reaguje ze své perspektivy. Podle něj může být pro bělocha mnohdy těžké se vžít do situace většiny černochů v zemi. "Pozitivní diskriminace je o změně tváře pracovního kolektivu, takže vedení pak skutečně odráží složení populace. Je nefér, že po víc jak sto let byli černoši zbaveni práv rasistickým systémem," myslí si. "Ten měl násilný generační dopad na černošské obyvatelstvo. Dopad, s nímž se potýkáme dodnes," dodává.
NEPOMĚR V ČÍSLECH
Josefův otec Andrés, který farmařením na Rooipoortu strávil po převzetí od svého otce přes třicet let, už svou farmu synovi kompletně předal. Na důchod si otevřel krámek s alkoholem v nedalekém Phillipstownu. Říká, že mladý bílý muž v JAR najde zaměstnání na volném pracovním trhu jen těžko, podle něj je tím posledním, koho bude chtít někdo kvůli bodovému systému zaměstnat. Právě na mladé bílé farmáře, kteří jsou podle něj pod stále větším ekonomickým tlakem, dopadá nejistota nejsilněji. Andrés ji proto označuje za jeden z důvodů, proč vnímá jako důležité udržet farmu v chodu. "Co jiného by pak naši synové dělali? To bychom je mohli rovnou zastřelit," říká rozrušeně a přidává příběh mladíka z okolí, který kvůli problémům způsobeným zánikem farmy a nemožností najít zaměstnání spáchal sebevraždu.
Profesorka Elmien du Plessis však říká: "Pokud se dostanete do výběru s kandidátem, který má stejnou kvalifikaci, může být určitě pravda, že vás jako černocha upřednostní. Neznamená to ale, že si nenajdete práci obecně." Přestože jsou známé případy, kdy společnosti z opatrnosti najímají na pozici méně kvalifikovaného uchazeče z nebílého obyvatelstva, podporují profesorčina slova také statistiky. Ty totiž ukazují, že s extrémně vysokou nezaměstnaností se stále potýkají zejména černoši. Běloši si oproti ostatním skupinám stojí nejlépe. A to s velkým náskokem. Zatímco je podíl nezaměstnanosti mezi černošským obyvatelstvem v produktivním věku přes 40 %, mezi bělochy je nezaměstnaných jen necelých 10 %.
"Problém je, že kvůli špatné implementaci pozitivní diskriminace získají občas práci lidé, kteří nejsou dostatečně kvalifikovaní. To vede k pocitu neférovosti. A to se musí řešit," zdůrazňuje du Plessis. Totéž je i jeden z argumentů kritiků opatření, kteří upozorňují, že takové situace vztahy a stigmatizaci spíše zhoršují. "Podporuje to stereotypy o černoších. Protože je tu tak vysoká poptávka po dosazení barevných na pozice, pro něž - kvůli naší minulosti - nemusíte mít dostatečný počet vzdělaných lidí," uvedl před časem pro VOA News Boitumelo Sethlatswe z Institutu pro rasové vztahy. "Myslím, že v některých případech si lidé prostě nemyslí, že osoba, která sedí ve vedlejší kanceláři, je dostatečně kompetentní," dodal.
AFRIKÁNSKÁ KULTURNÍ KRIZE
Nejsou to ale jen vládní vyrovnávací opatření, která vzbuzují obavy části afrikánské, tedy bílé, menšiny. Zákonodárci a někteří zainteresovaní akademici jsou vybranými aktivisty kritizováni také za údajné potlačování afrikánského kulturního dědictví. Ti se brání, že o utlačování Afrikánců nejde. Podle nich jde především o vyrovnávání se s dějinami útlaku a narovnávání donedávna nerovných vztahů.
"Afrikánský nacionalismus, apartheid a afrikánská identita byly po mnoho let prakticky neoddělitelné. Pád apartheidu a selhání afrikánského nacionalismu proto reprezentovaly intenzivní krizi afrikánské identity," píší autoři studie, která se identitou a postoji středostavovských Afrikánců zabývá. Afrikánská identita byla v minulosti do velké míry vystavěna na nacionalismu. Ten se projevoval zejména pocitem jedinečnosti a výjimečnosti, zásadní roli hrála hrdost na vlastní jazyk - afrikánštinu. Právě proto, že je jazyk velmi důležitým nástrojem sebeurčení národa, je to dnes právě on, co vzbuzuje silné vášně, když dochází na diskuse o jeho osudu v nové Jihoafrické republice. Zatímco se během období apartheidu těšil výsadnímu postavení, a přestože měl oproti jiným jazykům v JAR relativně málo rodilých mluvčích, byl jedním ze dvou úředních jazyků (vedle angličtiny) a reálně tím hlavním. Po pádu apartheidu jeho pozice oslabila a afrikánština se stala jedním z 11 oficiálních jazyků země. A jak zmíněná studie ukázala, někteří Afrikánci se dnes svou mateřštinou v širší společnosti mluvit zdráhají.
Právě proto, že byla afrikánština a Afrikánci jako skupina středobodem režimu apartheidu, je dnes jejich kultura částečně s touto minulostí spojována. Mnozí Afrikánci se ocitají v nejistotě, cítí se nepatřičně a pociťují hrozbu, kterou navíc mohou umocňovat hojně sdílené informace o útocích na bělošské farmy. To působí celou řadu problémů, kdy se na jedné straně snaží nová garnitura vypořádat se symboly režimu útlaku, na straně druhé je afrikánská menšina bojující za právo na své sebeurčení. A tyto dva přístupy do sebe značně narážejí.
APARTHEIDNÍ SOCHY DO PARKŮ A MUZEÍ
Dalším z předmětů horlivých debat se zejména díky aktivitě některých afrikánských organizací stává ochrana národního kulturního dědictví potomků německých, holandských a francouzských přistěhovalců, kteří na území JAR proudili od poloviny 17. století. Ochrana národního bohatství je zakotvena v ústavě přijaté v roce 1996. Nejvíce se v bojích za uchování afrikánské kultury a jejích symbolů veřejně angažuje zřejmě AfriForum, organizace s téměř čtvrt milionem registrovaných členů. Věnuje mu i poměrně velkou část své kampaně Svět musí vědět, s níž na začatku letošního roku odjel její představitel Ernst Roets lobbovat do Spojených států amerických. Ve zprávě, kterou se svými kolegy vypracoval, se věnuje kromě údajného vytlačování jazyka také například přejmenovávání ulic nebo univerzitních kampusů. Organizace se angažovala také v protestech proti zákazu používání apartheidní vlajky, za což byl následně Roets popotahován, jelikož ji na protest proti rozhodnutí soudu zveřejnil na svých sociálních sítích. Soudce totiž tehdy uvedl, že pro ty, kteří netrpěli a benefitovali z režimu apartheidu, je dřívější jihoafrická vlajka symbolem národního dědictví, zatímco pro jeho oběti a pro ty, kteří proti režimu vystupovali, je připomenutím období vládou podporovaného rasismu, jehož překonání potrvá celé generace.
Kromě vlajky nebo afrikánštiny bývá jedním z bodů, které přicházejí v tomto ohledu na emotivní přetřes, nakládání se sochami afrikánských osobností, které bývají v posledních letech z veřejných prostranství odstraňovány. Ve své kampaňové zprávě AfriForum tvrdí, že dochází k jejich ničení veřejností a stát se o ochranu těchto památek dostatečně nestará. Afrikánský akademik Jacques Stolze, který se tématu ochrany kulturního dědictví profesně věnuje, však upozorňuje, že je obrázek složitější, než jak AfriForum prezentuje. "Veřejné monumenty a památníky jsou automaticky chráněny zákonem. Ano, v minulosti došlo k vandalismu na některých sochách, musíme to však vnímat v kontextu pádného znepokojení v souvislosti s dominancí koloniálních a apartheidních symbolů v našem veřejném prostoru," oponuje a dodává, že poničení soch, které AfriForum ve svých materiálech zmiňuje, vedlo k jejich zrestaurování nebo další ochraně současnou vládou na základě platné legislativy. "V případně jedné ze soch došlo k jejímu odstranění, stalo se tak ovšem na základě rozhodnutí, že jde o jediný způsob, jak je možné ji efektivně uchránit proti zničení," říká Stolze. "Člověk by to mohl zasadit také do zahraničního kontextu, kde docházelo k podobným debatám, jako například na americkém Jihu, ve Velké Británii i jinde. Většina Němců by nikdy netolerovala Hitlerovy sochy, proč by proto běžní Jihoafričané měli tolerovat sochy urážlivých koloniálních a apartheidních postav jako byli Rhodes a Verwoerd?" ptá se.
KONSPIRACE PROTI MINORITÁM?
Když se pak s Ernstem Roetsem, který se zprávou o cílených útocích na afrikánské kulturní dědictví do USA odjel, na toto téma bavíme v jeho moderní klimatizované kanceláři v Pretorii, odpovídá na mou otázku, zda to tedy vnímá jako cílenou kampaň vlády potlačovat afrikánskou kulturu, následovně: "Neříkám, že jde o kampaň vlády, možná to ale je vhodný způsob, jak popsat, že se vláda snaží přesunout afrikánské sochy do nějakého parku. Nevím, jak tohle můžete interpretovat jinak než jako snahu se těch soch zbavit, snažit se je dostat z očí veřejnosti nebo minimálně je vnímat jako méně důležité." Odkazuje tak k přístupu, kdy některé sochy reprezentující minulý rasistický režim a koloniální období stát přesunul z veřejných prostranství, kde bývají terčem vandalů, do muzeí nebo obecních zahrad. Tam mají být zasazeny do kontextu. To však Ernst Roets odmítá a navrhuje jiné řešení, jak se vypořádat s minulostí: "Řešením by byl respekt k rozmanitosti, různosti názorů. Místo toho, aby byly některé sochy odstraněny, měly by se postavit nové, vytvořit nové parky a zajistit tak, že bude historie oslavována rozmanitějším způsobem."
Jako problematické Roets vnímá už to, kdo o tom, které sochy jsou urážlivé a které nikoliv, rozhoduje. Ptám se proto, zda už organizace stát za porušování práv menšin na sebeurčení - tedy ústavy - zažalovala. "To není tak snadné. Je to jako byste se ptal, proč Africký národní kongres nezažaloval vládu apartheidu. Nebo proč Židé nezažalovali Třetí říší. Tím nechci říct, že jsou stejní jako nacisté. Chci tím říct, že můžete mít právní systém, který je špatný a takové jednání netrestá," dodává.
Podle Jacqua Stolzeho AfriForum ve své kritice často selektuje uvedené skutečnosti a neuvádí širší kontext. V tom mohou být jeho kampaně zavádějící. Pro ilustraci uvádí jeden příklad. "Byl jsem zapojen do snah dokumentovat ohrožené pamětihodnosti. Přehlíženy jsou ale památky všech komunit. Na každý poničený bělošský hřbitov můžu jmenovat bezpočet černošských. Toto je selhání státu a jeho institucí. Nejde ale o zlověstnou konspiraci proti minoritám, jak AfriForum naznačuje," říká.
NA ÚSTUPU
Nejsou to ale jen sochy a pamětihodnosti, které se čím dál častěji stávají jablkem sváru a končí v některých případech také u soudů. AfriForum se totiž snaží čím dál více upozorňovat na upozaďování afrikánštiny. Domnívá se, že stát - oproti deklaraci v jihoafrické ústavě - jazyk Afrikánců dostatečně nepodporuje, organizace se naopak obává, že je vládní snahou ho spíše vytlačit. "Výsledné porušování jazykových práv dopadá negativně na mluvčí všech domorodých jazykových skupin v Jižní Africe, protože veřejné subjekty se čím dál častěji stávají monolingvisticky anglickými," uvádí AfriForum v jednom ze svých dokumentů a jako příklad uvádí prohlášení ministra spravedlnosti, který před třemi lety uvedl, že soudní záznamy už budou pořizovány jen v angličtině.
Někteří aktivisté upozorňují, že afrikánština není jen jazykem bílých Afrikánců, ale také mateřštinou většiny barevných - podle statistik téměř 80 % z nich - zatímco v případě bílých obyvatel, kteří tvoří necelou desetinu populace, jde o něco přes 60 % mluvčích. Při celkovém pohledu na Jihoafrickou republiku zjistíme, že je afrikánština třetím nejpoužívanějším jazykem (s 12 %) za jazyky Zulu (25 %) a Xhosa (15 %), přičemž angličtina je mateřským jazykem 8 % populace. Dnes se vyučuje v naprosté většině v angličtině, druhým jazykem výkladu je právě afrikánština. Ve vůbec nejpoužívanějších jazycích Zulu a Xhosa se ale paradoxně nevyučuje téměř vůbec, ve školách bývají dostupné jen jako volitelné předměty. I od toho však některé školy začaly upouštět, a žáci se tak museli učit povinně afrikánštinu.
JAZYKOVÁ INKLUZI
Právě situaci ve školách - základních i třeba vysokých - vnímá vlivná organizace AfriForum jako kritickou. "Školy jsou čím dál víc pod tlakem, aby od výuky v afrikánštině upustily ve prospěch angličtiny. To často nejvíce dopadá na zranitelné členy afrikánské komunity," píše ve své zprávě AfriForum. Profesorka práva Elmien du Plessis z North-West University, která je sama Afrikánkou, s aktivisty souhlasí v tom, že by v jihoafrickém školství multilingvní prostředí uvítala. "Je to však bohužel finančně neudržitelné," říká. Pokud by se mělo vyučovat ve všech úředních jazycích, znamenalo by to pro zemi obrovské náklady. Většina populace (65 %) si přitom přeje, aby vyučujícím jazykem byla právě angličtina. Přestože je mateřštinou jen naprosté menšiny obyvatel.
"Od afrikánštiny jako vyučovacího jazyka se postupně na většině univerzit skutečně upouští. Ale ne proto, aby se vytvořil nátlak na bílé nebo aby se jim dalo najevo, že tu nejsou vítaní. Dochází k tomu kvůli širší potřebě inkluze a přístupu všech lidí k vysokoškolskému vzdělání. Tedy i těch, kteří afrikánsky nemluví. Angličtina je hlavním prostředkem komunikace v Jižní Africe," vysvětluje profesorka du Plessis. Gabriel Crouse z Institutu pro rasové vztahy je ale k jazykovému vývoji v zemi kritický a dává AfriForu za pravdu. "Zatímco se v ústavě říká, že vláda musí minoritní jazyky chránit, afrikánské univerzity, kde z tohoto jazyka vznikl i jazyk akademický a vyučuje se v něm, čelí destruktivním tendencím. Prochází na popud vlády proměnou. A ne dobrým směrem. AfriForum se tedy snaží afrikánštinu chránit a propagovat, což je velmi praktický zájem," myslí si a poukazuje na již zmíněnou skutečnost, že nejde jen o část bělošského obyvatelstva, ale zejména o skupinu barevných, které jazykem mluví. "Pokud máte školy - základní, střední i vysoké - které nevyučují ve tvé mateřštině, pravděpodobně nebudete mít tak dobré výsledky a nedostanete tak dobrou práci. Barevní si často afrikánské vzdělávání přejí, protože jim to pomáhá v dosažení lepšího zaměstnání," dodává.
HLAS LIDU
Zajímavý vhled do situace mezirasového soužití poskytují výzkumy veřejného mínění Institutu pro rasové vztahy. Ten poslední v roce 2018 ukázal, že zatímco si většina černošského obyvatelstva myslí, že se mezirasové vztahy od roku 1994 v zemi zlepšily (64 %), běloši mají z velké části dojem, že je tomu naopak (47 %) a ještě hůře situaci vidí barevní (51 %). Většina černošského obyvatelstva rasismus osobně nezažila (64 %), zatímco většina bělochů tvrdí opak (54 %), hůře to vnímají Indové (56 %) a nejhůře diskriminaci vnímají barevní, z nichž 70 % tvrdí, že byli terčem diskriminace.
Průzkum ale také ukazuje řadu zlepšení. Shoda napříč etnickými skupinami panuje na tom, že životy obyvatel nezlepší více pozitivní diskriminace, ale více pracovních míst a kvalitnější vzdělání. Stejně tak se obyvatelé shodují na tom, že zaměstnání by měli získávat lidé podle zásluh za předpokladu zvláštního tréninku lidí ze znevýhodněných skupin. Naprostá většina lidí se pak domnívá, že je potřeba existence a spolupráce všech rasových skupin v zemi, aby se posouvala kupředu. Otázkou je, zda právě vyrovnávací opatření k pokroku přispějí.